BookVy

Komiksy Jeffa Lemirea v posledních letech doslova zaplavily české knihkupectví. Namátkou: Essex County, Rváč, Potápěč… Co kniha, to příběh, který se vám vryje do duše. Přestože Lemire má za sebou i odlehčenější žánr (například Lom bohů nebo parodie na superhrdinské komiksy), jsou to právě tyto knihy, které ho uvádějí do síně velké světové literatury. A nejnovější dílo, které se jmenuje Sweet Tooth – Mlsoun (kniha první) toto jen potvrzuje. Komiksům postapokalyptický svět sluší od nepaměti. Autor si může vyhrát a naplno otevřít stavidla své kreativitě. Jeff Lemire, uznávaný kanadský kreslíř a autor, se ale drží trochu zpátky. Jediné, s čím si vyhrál je popis animálních prvků hybridních bytostí. Než budu pokračovat dál, nechám promluvit anotaci:  Před sedmi lety se jako lesní požár rozšířila nákaza a zabila miliardy lidí. Jediné děti, které se od té doby rodí, patří k nové rase hybridů člověka a zvířat. Jedním z nich je i Gus, milý chlapec se sklonem k mlsání a jeleními rysy. Na děti...

Jaký je nový román Petra Stančíka Pravomil? Po několika letech jsem se rozhodl vrátit k Petru Stančíkovi a podívat se na jeho knihu zblízka.  Petr Stančík se na české literární půdě pohybuje už pěknou řádku let. Dokonce déle, než je známý široké veřejnosti, do jejíhož povědomí se dostal románem  Mlýn na mumie . Ten bývá definován jako  „mystický gastronomicko-pornografický thriller“  (citace z oficiální anotace), ale tuto definici více než cokoliv jiného můžete brát jako (fungující) prodejní nálepku. Mlýn na mumie byla historická detektivka plná životní radosti, humoru a jazykové nádhery. Upřímně jsem si díky této knize Petra Stančíka zamiloval. O pár let později mě láska opustila. Důvody zde rozebírat nebudu, ale vlastně jsem se od jisté chvíle vyhýbal všemu, co Stančík napsal. Až do dnešních dní – a ještě že tak. Před pár týdny totiž v nakladatelství Druhé město (jeho domácí nakladatel) vyšel román Pravomil, popisující život skutečného československého hrdiny – ...

  Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.  Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Dr...

Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena. Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý. A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy ko...

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte...

Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo. 

Pamatuju si na dobu, kdy jsem komiks považoval za nezajímavý. Myslel jsem si, že komiks rovná se Superman nebo Batman. Prostě, hrdinské příběhy nadpozemských rozměrů. Až když jsem objevil Persepolis, Pod dekou nebo Maus (ten v první řadě), začal jsem názor na komiks přehodnocovat.

Už několikrát jsem četl přirovnání Chirurga k slavné seriálové sáze Nemocnice na kraji města a po dočtení tuším, že přesnější přirovnání už nikdo nevymyslí. Ale do nedostižného Jaroslava Dietla má Petra Dvořáková daleko. Pokud jste to náhodou nevěděli (jako já před čtením této knihy), tak autorka vystudovala střední zdravotnickou školu a po nějakou dobu působila jako sestra. Na tuto skutečnost si při čtení knihy opakovaně vzpomenete. Používá odborné termíny, má zjevně v malíčku postupy při operaci, prostě je vidět, že to psal někdo, kdo oboru rozumí. Bohužel až moc – používá termíny, které jsem bez googlení nechápal a upřímně, u čtení knihy tohoto druhu se mi nechce googlit slova jako „empír“. Autorka se tak bohužel stala, minimálně v této knize, obětí své způsobilosti.

Stokrát jsem si mohl slibovat, že další tlustou bichli od Roberta Galbraitha, spisovatelského alter-ega slavné spisovatelky J. K. Rowlingové, už číst nebudu. Stokrát jsem si ten slib dal, a stejně jsem opět podlehl vábení z britských ostrovů. A to přesto, že tentokrát se Robert Galbraith skutečně utrhl ze řetězu. Smrtící bílá, čtvrtý kriminální případ s detektivem Cormoranem Strikem a jeho souputnicí Robin má v českém vydání úctyhodných sedm stovek stran.

Je to těžko uvěřitelných 11 let, co se v Česku objevila kniha neznámého Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy. Způsobila poprask. Byla to právě tato kniha, která znovuoživila zájem českých čtenářů a čtenářek o skandinávskou literaturu. Respektive, nebyl to přímo zájem, ale uragán. Lidi lačnili po dalších a dalších knihách a především po dalších příbězích hackerky Lisbeth Salanderové a Mikaela Blomkvista. Už v době českého vydání prvního dílu bylo známé, že vyjdou jen dvě pokračování, protože autor již nežije.

Severské literatury a speciálně detektivek tu vyšlo tolik, že se v tom už dnes málokdo vyzná. Současně bohužel platí, že je konkurence tak silná, že se málokdy povede neznámému dílu zazářit. Vlastně si už ani nevzpomenu, kdy jsem se s takovou knihou potkal. Až do dnešního dne. Velká chyba vás donutí věřit v to, že malé literární zázraky jsou u nordic noir  stále možné.

Že bych se na nějakou knihu těšil tolik, jako na Tiché roky si nepamatuju. Stříhal jsem metr a počítal dny do vydání. Četl jsem zveřejněnou ukázku pořád dokola a snažil se odhadnout, co bude dál. Bývá to někdy ošidné, takové čekání. Jinak dobré knize mohou přehnaná očekávání ublížit . Naštěstí to není tento případ.

Dovedete si představit těžší téma pro román, než je umírání a smrt? Aleš Palán se toho nezalekl a před pár dny vrhl na pulty knihkupectví a poličky e-shopů knihu Miss Exitus. Citlivější povahy musím předem varovat: budete plakat.

Víte, proč nikdy nebudu profesionální recenzent? Protože nedovedu psát recenzi bez toho, aniž bych se dovedl oprostit od vyvolaných emocí. Ty, které ve mne vyvolala kniha Legenda o jazyku slovenského bestsellermakera Pavola Rankova byly zdrcující, omamné a těžko zapomenutelné.

Pražské jaro se trefilo do doby, kdy si my Češi připomínáme osmičková výročí, a navíc v srpnu uteklo padesát let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ta kniha nemohla vyjít v lepší dobu – ale správné načasování samozřejmě ještě neznamená, že to nemůže být špatně napsané.

Literární kronika první republiky, to je (jen s malým přeháněním) učiněné porno. Pokud se zajímáte o dějiny československé literatury (případně o dějiny Československa), měli byste zpozornět. Tato výpravná publikace, vydaná u příležitosti oslav 100 let od vzniku Československa vás překvapí, ohromí a nadchne.

Kniha Norské děti se týká jednoho z nejsilnějších a nejcitlivějších témat, které si můžete vymyslet. Popisuje praktiky norského úřadu na ochranu dětí, který i my v ČR známe pod názvem Barnervernen. Ano, ten úřad z kauzy rodiny Michalákových, o které se tu rozepisovat nechci jednak proto, že přímou inspirací tento případ údajně nebyl a také proto, že internet je už tak dost plný (často nechutných) podrobností.

Krátce po vydání tuto knihu obklopila aura výjimečnosti. Vyrojilo se velké množství rozhovorů s autorem a jeho jméno, Gene Deitch, se začalo skloňovat v mnoha souvislostech. Sympatický Američan, který od roku 1959 žil v Československu, protože tu našel životní lásku, kvůli které opustil pohodlí života ve svobodné společnosti. Příběh jak hrom!

Neznámé místo, sedmdesátá léta. Společnost se vzpamatovává po vládě policejního šéfa Kennetha, za jehož panování město upadlo do chaosu a zločinu; drogová mafie si tu vytvořila svůj stát ve státě. Nový náčelník Duncan se však rozhodl toto město zlepšit. Pomalu se mu to začíná dařit, byť mafiání mají stále silné slovo, a důvěra lidí v politiku a věci veřejné není kdovíjaká. Jeden z jeho podřízených se jmenuje Macbeth, šéf Útvaru rychlého nasazení. Minulost tohoto oddaného policajta není vůbec čistá, přesto však jeho úmysly zůstávají dobré. Alespoň ze začátku, touha po moci (a po lásce) jej vrhne na temnou stranu síly.

Humans of Prague je projekt založený na jednoduché, byť ne originální myšlence: Mladý muž chodí po Praze, fotí lidi a ptá se jich: Na co zrovna myslíte? Jejich odpovědi (včetně fotek) publikuje na svém webu, který si za těch několik let existence našel silnou obec fanoušků. Logicky tedy ze svých příběhů vytvořil knihu, která vyšla letos na podzim v nakladatelství Labyrint.