Příspěvky

Eva-Maria a Wolfgang Dreyerovi:: Velký průvodce lesem

Obrázek
Mému čtení dominuje beletrie, ale mimořádně zajímavé knihy vycházejí i v nebeletristické oblasti. Pokud jste častými návštěvníky lesa, bude se vám hodit Velký průvodce lesem, který vydalo nakladatelství Kazda. Obsahuje více než 550 druhů – stromů, keřů, květin, hub, brouků, motýlů, včel, savců, ptáků a tak dál. Tato kniha vám snadno pomůže poznat, co jste na svých procházkách lesem potkali. Pomáhá tomu přehledná struktura knihy i jednotlivých stránek. U každého druhu je krátká zajímavost (u neživých) nebo způsob života. Kniha tak je vlastně dost komplexní encyklopedií toho, co žije v evropských lesích. Tato kniha se dá použít jako společník na cestu (vzhledem ke svému dost skladnému formátu), nebo si v něm můžete po návratu listovat, když chcete zjistit, co jste to dnes v lese viděli. Upřímně jsem si takovou knihu dost dlouho přál mít, naposledy jsem měl podobnou lesní encyklopedii někdy v dětských letech. Krátkou ukázku, abyste si mohli udělat představu o obsahu, najdete na webu nakla...

Peter Wohlleben: Tajný život stromů

Obrázek
Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena. Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý. A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy ko...

Raynow Winnová: Pobřežní cesta

Obrázek
Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu. Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a kte...

Miloslav Nevrlý: Karpatské hry

Obrázek
Správně by k tomu to článku měla být přiložena fotka knihy, která by byla zachycena kdesi v hlubokých hvozdech, na opuštěných, drsných horách nebo někde, kde lišky stále ještě dávají dobrou noc. Místo toho jsem ji vyfotil v metru, kde vlastně dokonale vystupuje kontrast tématu a prostředí, ve kterém je kniha čtena. Karpatské hry Miloslava Nevrlého popisuje krásu rumunských Karpat, ale ne z pozice turistického bedekru, nýbrž z pozice člověka, který zachycuje své postřehy, pocity, emo ce a dojmy. Je zřetelné, že autor má tento kraj opravdu rád a svou lásku přenáší na čtenáře. Druhá linie knihy je jakási meditace o tom, jak se mění cestování a putování a trochu mentorsky vysvětluje, co má být pravá podstata putování. Mentorskému ladění kapitol napomáhá i skutečnost, že čtenáře autor oslovuje „bratříčku“, jako by k němu promlouval skautský náčelník. Ale to vše je velmi jemně podáno, rozhodně to není žádné poučování. Celá kniha je mimořádně poetická a mimořádně poutavá. Miloslav Nevrlý putu...

O burácejícím rachotu hroutícího se mramorového pomníku

Obrázek
Kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba, kterou letos společným úsilím vydali nakladatelství Paseka a Argo, způsobila menší výbuch na české literárně-kritické scéně. První recenze a zasvěcené soudy se stihly objevit ještě předtím, než kniha vyšla. Stovky stran popsaných těmi, kteří mají na knihu silný názor a kteří se v podstatě rozdělili do dvou skupin: Ti, kteří knihu a autora hájili a ti, kteří na knize nenechali suchou jedinou nit ve všité záložce.  Aniž by mne osoba Milana Kundery kdovíjak zajímala (a to ani po stránce literární, ani po stránce všeobecné), dostal jsem neodbytnou chuť si knihu přečíst. Dal jsem si záležet, stránku po stránce jsem četl pečlivě a soustředěně, abych si mohl udělat názor sám.  Tento text začnu jinak, než jak jsem zvyklý psát knižní recenze. Začnu psát o tom, co mě na knize štvalo a o čem jsem přesvědčený, že knize uškodilo. Není toho úplně málo. 

Zpráva pro Adolfa 1 a 2 (recenze)

Obrázek
Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte:  „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru. Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Jaroslav Kmenta: Rudý Zeman – promarněná šance

Obrázek
Napsat kritickou knihu o Miloši Zemanovi je terno. Nemusíte se ani moc snažit a úspěch máte zaručený. Odpůrců současného českého prezidenta je dost a vy si tak můžete být jisti, že kniha bude dominovat žebříčku prodejnosti. Ale když jste „přední český investigativní novinář“, měli byste mít poněkud vyšší ambici. Jaroslav Kmenta sám o sobě na zadním přebalu knihy Rudý Zeman (kterou si vydal sám) píše: „Patří k nejvýraznějším osobnostem české investigativní žurnalistiky“. Pokud má o sobě někdo tak vysoké mínění, měl by to také prokázat. Investigativy je v Rudém Zemanu pomálu – a to ještě to, co Kmenta vyprávěl stojí na velmi nejisté vodě. Drtivá většina knihy – celých 16 ze 17 kapitol – totiž Kmenta posbíral z již publikovaných materiálů. Ať už svých, nebo jiných novinářů. Popisuje známé i téměř pozapomenuté kauzy, které tvořily rámec Zemanovy politické kariéry. Více méně jde lineárně, takže se dostaneme od kauzy Bamberk přes Olovo k výprasku v prezidentské volbě v roce 2003 až po...